Smrt je tichá pravda

Náhlá smrt Michaela Jacksona 25. června 2009 šokovala celý svět. Během smutečního obřadu ve Staples Center v Los Angeles se herečka Brooke Schields pokusila truchlící fanoušky „krále Popu“ utěšit a plačícím hlasem zvolala: „Zvedněte hlavy! Jistě se na nás dívá odněkud z Měsíce!“ Kam ale ve skutečnosti Michael Jackson odešel?

Kam všichni po smrti odcházíme? Jdou svatí přímo do nebe, zatímco hříšníci se propadají do pekla? Existuje nějaká mezistanice – takzvaný očistec? Nebo se měníme v duchovní bytosti a poletujeme kdesi na druhém břehu? Existuje snad reinkarnace – převtělování? Vrátíme se zpět na tento svět třeba jako myši?

Náš svět je plný protichůdných teorií, my však chceme uvést jen jeden zdroj: Písmo svaté. Poslední kniha Bible, Zjevení, vážně varuje před padlým, neviditelným andělem – satanem, který „svádí celý svět“ (Zjevení 12,9). Pokud je to pravda, znamená to, že většina lidí na tomto světě žije v omylu, a to i v tak důležité otázce, jako je ta, co se stane se zesnulým člověkem poté, co kněz na konci smutečního obřadu řekne: „Popel popelu, prach prachu.“

 

Tři úhly pohledu

Pro přehlednost můžeme všechny existující pohledy na smrt rozdělit v podstatě do tří základních kategorií.

Smrtí vše končí: Tento názor je velmi častý, třebaže nedává žádnou naději. Většinou jej zastávají ti, kteří akceptují jen to, co lze vědecky dokázat. Tito lidé jsou na základě dosavadních vědeckých možností přesvědčeni o tom, že smrt je absolutní konec lidské existence. Zemřeme, přestaneme existovat, staneme se potravou pro červy a tím to hasne.

Nesmrtelná duše: Tento druhý úhel pohledu je nejpopulárnější. Učí, že se naše tělo po smrti rozpadne, rozloží. Přitom ale naše vlastní já, naše duše, dále žije, podobně jako had svléká svou kůži. V rámci různých náboženství existují rozdílné nauky o tom, kam se duše po smrti ubírá, ale tou základní myšlenkou je nesmrtelná duše.

Smrtelná duše a zmrtvýchvstání: Třetí názor tvrdí, že pojem duše znamená celého člověka, a ne nesmrtelnou část člověka, která po smrti dále žije. Když Bůh stvořil Adama, „vdechl mu v chřípí dech života“ (Genesis 2,7). Člověk tedy sám o sobě nemá žádnou duši, nýbrž je duší. Poté, co lidé zhřešili, stal se celý člověk, tedy celá duše, smrtelným, přesněji – podléhajícím smrti. Když hříšníci umírají, mění se v prach a dech života se navrací zpět k Bohu. Tento dech života není žádný duch, který má vědomí a po pohřbu těla v Praze může jít navštívit Brno. Dech života není nic jiného než božská životodárná jiskra v každé živé bytosti – člověku i zvířeti. Podle tohoto názoru umírá člověk jako celek, odpočívá v hrobě bez přítomnosti vědomí a čeká na den vzkříšení.

Který názor je ten správný? Ateistickému nihilismu nemůžeme dát za pravdu, protože věříme, že existuje Bůh a že jeho slovo je pravda. Ale jak je to s dalšími dvěma názory a jejich protichůdnými výpověďmi o původu duše? Co o tom říká Boží slovo, Bible?

 

Biblická fakta o smrti

Bible uvádí, že se Adam poté, co jej Bůh stvořil, stal živou duší. Později se v ní dočítáme, že odešlo 70 duší do Egypta. Z kontextu je zřejmé, že se nejednalo o 70 duchů, nýbrž o 70 živých, lidských bytostí, které se vydaly do Egypta. V Bibli proto duše představuje osobu. Dalším zjištěním vycházejícím z Bible je skutečnost, že padlé lidské bytosti nejsou nesmrtelné. Když si v biblické konkordanci vyhledáme slovo nesmrtelný, zjistíme, že se vyskytuje jen v souvislosti s Bohem. Tato vlastnost náleží jedině Bohu a teprve po vzkříšení svatých při druhém Kristově příchodu „obleče toto smrtelné nesmrtelnost“ (1. Korintským 15,54). Je zcela jasné, že svatí nemohou obléct nesmrtelnost, pokud by ji již dříve měli.

Dalším faktem je, že v Bibli je smrt nazývána spánkem. Ve Starém zákoně prosil David o ochranu, aby neupadl do smrtelného spánku. Na konci dějin tohoto světa povstanou ti, kdo spí v prachu země. Mrtví tedy spí v prachu Země až do dne vzkříšení. K času mezi smrtí a vzkříšením Bible říká, že „mrtví nic nevědí“ (Přísloví 9,5). O pět veršů dál to Šalomoun vysvětluje – „neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš“ (Přísloví 9,10). David tuto myšlenku rovněž zmiňuje v Žalmu 115,17: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ Mrtví tedy spí spánkem mrtvých – tiše a nerušeně. Neexistují mrtví, kteří v nebi radostí jásají, ani takoví, kteří v hlubinách pekla v utrpení naříkají. Mrtví nemohou po pohřbení někde klepat na dveře. Jinými slovy: Michael Jackson netancuje kdesi ve vesmíru svůj „Měsíční tanec“, ale leží mrtvý ve svém hrobě a čeká na soud (Židům 9,27).

Hlavní poselství Bible se vztahuje k událostem‚ jež se odehrály před více než dvěma tisíci lety. Během svého života zde na zemi Ježíš předpověděl, že „bude muset zemřít, ale po třech dnech opět vstane“ (Matouš 16,21). Zanedlouho poté, co Ježíš tato slova pronesl, byl nedůstojně zatčen, mučen a ukřižován. Pavel dobře porozuměl tomu, co se stalo: „Kristus zemřel za naše hříchy, podle Písem“ (1. Korintským 15,3). Pokud je zde uvedeno, že Ježíš zemřel, pak je tím myšleno, že skutečně podlehl smrti. O tři dny později upozornil anděl na to, „že Kristus vstal z mrtvých“ (Matouš 28,7). Haleluja!

Ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista je naše naděje. Přijde čas – a stane se tak dříve, než si myslíme – kdy se náš Zachránce vrátí zpátky na naši zem „v moci a slávě s miliardami nebeských andělů“ (Matouš 24,30.31). Pak „mrtví v Kristu vstanou nejdříve“ a poté všichni „budeme věčně s Pánem“ (1. Tesalonickým 4,16.17). Lidé, kteří důvěřují Ježíši, budou vzkříšeni, aby mohli „být se svým Pánem“.

 

Důležitá zpráva na závěr

Všichni víme, že smrt je skutečná a bolestná. Navzdory všemu utrpení a ztrátě však existuje dobrá zpráva, že nás Ježíš miluje, že zaplatil svým životem cenu za naše hříchy, byl uložen v chladném hrobě a znovu vzkříšen. Tím přemohl hrob i smrt. Pokud mu důvěřujeme, můžeme i my prožít jednou vzkříšení. Kdysi dávno slíbil Ježíš těm, kdo odpoví na jeho lásku, přiznají své hříchy a přijmou jeho milost: „Já jej vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,44). Jeho slib platí dnes i pro tebe.

hope after death_Czech