Rozmlouvání s Bohem Během Ježíšova působení zde na této zemi si učedníci povšimli, jak velkou váhu přikládal Ježíš modlitbě. Proto jej požádali, aby je naučil, jak se mají modlit. On jim přednesl modlitbu, která je zaznamenána ve 3. kapitole Lukášova evangelia, známou jako modlitba „Otče náš“. V této modlitbě je naučil předkládat své denní potřeby Bohu. Ukázal jim, že mají Boha uznat jako toho, kdo je podpírá a kdo jim zajistil spasení. Ježíšovo ujištění, že jejich modlitby budou vyslyšeny, platí také pro nás.

Jestliže pochopíme Boží lásku k nám, modlitba bude jako vylití srdce blízkému příteli. Můžeme mluvit o svých starostech a obavách stejně jako o našich radostech a požehnáních. Neměli bychom si myslet, že modlitba přivádí Boha blíže k nám, spíše pozvedá nás blíže k němu. Jaký rozdíl to způsobí v našich modlitbách, pokud budeme k Bohu přistupovat s tímto vědomím!

 

On cítí naše potřeby

V Bibli nacházíme mnoho zpráv o tom, že Ježíš trávil svůj čas na modlitbě. Byl odloučen od svého Otce, a proto bylo pro něj přirozené často se modlit. Bible se zmiňuje o tom, že byl pokoušen stejně jako my a že pociťoval stejné potřeby. Když se zastavil u Jákobovy studny a požádal samařskou ženu o vodu (viz Jan 4), měl opravdu žízeň. Ježíš neměl oproti nám nějakou nadpřirozenou výhodu. Musel žádat svého Otce o moudrost a sílu, aby mohl naplnit záměr, se kterým přišel na naši zem – obětovat se za naše hříchy.

Přestože Ježíš vzal na sebe naše lidství, na rozdíl od nás zůstal bezhříšný. Zvítězil tak nad hříchem a satanem skrze moc, kterou obdržel při denním společenství se svým Otcem. Pokud náš Spasitel cítil potřebu modlitby, o co víc se potřebujeme modlit my? Stejně jako je moudrý a milující otec šťastný, když může dávat svým dětem to, co je pro ně dobré, touží i náš nebeský Otec zaopatřit nás. Navzdory tomu, že jsme hříšníci, je naší výsadou přijímat jeho neomezenou lásku. Kdybychom měli větší povědomí o tom, jaká požehnání nám chce Bůh dát, bezpochyby bychom se modlili častěji. Je ochoten odpovědět komukoli, kdo se k němu upřímně obrací na modlitbě. Nebeští andělé musí stát v úžasu, když se my, bezmocné lidské bytosti, které jsou neustále napadány satanovými svody, neobtěžujeme prosit Boha o pomoc ani ve chvílích, kdy ji potřebujeme. On nás velmi miluje a je připraven dát nám víc, než si dokážeme představit, a přesto se tak málo modlíme.

 

Klíč k vítězství

Mezi těmi, kdo na modlitbu zapomínají nebo ji zanedbávají, má satan úspěch. Modlitba je naší jedinou obranou proti ďáblovým pokušením – bez ní nás odvádí z cesty, která vede ke spasení. Proč by se tedy kdokoli měl zdráhat modlit, když právě modlitba otevírá pokladnici nebeských požehnání?

Bez Boží pomoci nedokážeme rozpoznat satanovy svody a odolávat jeho pokušením. Proto nás Bible vede k „neustálé modlitbě“ (1. Tesalonickým 5,17). Bůh ví, jak se nám satan snaží v modlitbě zabránit a rozptýlit nás od ní. Jen skrze modlitbu a víru v Boha však můžeme získat moc, kterou potřebujeme k vítězství.

Bůh chce, aby pro nás byla modlitba přirozenou věcí a abychom se modlili kdekoli a kdykoli, ať už v soukromí svého domova, nebo na svém pracovišti. Nemáme však mluvit pouze o svých potřebách, ale také jej chválit a vyjadřovat díky a ocenění za to, co pro nás dělá.

 

Podmínky modlitby

Bůh vždycky odpovídá na modlitby těch, kteří jsou opravdově zarmouceni svými hříchy a žádají jej o odpuštění. Pokud ale odmítneme Boží lásku a milost a tvrdohlavě v hříchu pokračujeme, Bůh nám nemůže požehnat. Pokud jsme však vyznali své hříchy a napravili svá vědomá selhání, smíme věřit, že Bůh na naše prosby odpoví.

Dalším aspektem modlitby je víra. „Ten, kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kteří jej pilně hledají“ (Židům 11,6). Ježíš svým učedníkům řekl: „Za cokoli se modlíte, věřte, že to také obdržíte, a tak se stane.“ Nebojme se vzít jej za slovo a důvěřovat, že na naši modlitbu odpoví. I malá víra může být dostatečná k tomu, abys obdržel požehnání, která ti Bůh chce dát.

Pokud se na modlitbu díváme jako na způsob, kterým můžeme získat to, co v životě chceme – materiální vlastnictví, slávu, moc a všechno to, po čem touží sobecké srdce – budeme zklamáni. Jediné, co dá našim životům smysl, je pokoj v srdci, život, který má cíl, a jistota života ve věčném Božím království. Pro Boha není nic příliš těžké nebo obtížné, modli se proto s důvěrou a předlož mu své touhy, radosti, starosti i obavy. Tvé žádosti jej nikdy neunaví. Ten, který ví, kolik vlasů máme na hlavě, také zná naše starosti ohledně našich potřeb. Bůh je „velmi soucitný a milostivý“ (Jakub 5,11). Jeho laskavého srdce se dotýká, když ve svých modlitbách vyjadřujeme svá soužení. Můžeš mu odevzdat vše, co tě trápí.

Pro Boha není žádný hřích tak špatný, aby jej nemohl odpustit, žádný zmatek není příliš obtížný, aby jej nemohl rozluštit. Jeho děti nepotká nic, žádný žal nebo bolest, žádné štěstí nebo radost, o čem by náš nebeský Otec nevěděl. Vztah mezi Bohem a člověkem je osobní a silný. Je tak hluboký, jako by Boží péče platila jen pro něj samotného a jako by svého syna dal jen za něho.

 

Modlitba „Otče náš“

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.

Talking_Czech