Joel a Marek byli přátelé s velmi odlišnými přesvědčeními. Joel byl křesťan, který věřil, že Bůh je Stvořitel světa. Marek byl ateista, který se náboženství vysmíval a myslel si, že se celý svět, včetně lidí, vyvinul z mutací pralátky v průběhu milionů let. „Jak víš, že Bůh existuje a že Bible není jen knihou pohádek?“ namítal Marek. „Protože to říká Bible a té můžeme věřit, vždyť je to Boží slovo!“ odpovídal Joel.

Joelova argumentace nikoho nepřesvědčí o existenci Boha nebo o tom, že je Bible pravdivá. A přesto mnozí nemají pro svou víru v Bibli lepší důvody. Přesto však existuje pádný důkaz ve prospěch věrohodnosti Bible. Když se člověk stane křesťanem, nemusí zahodit svůj rozum. Jeho víra může mít solidní intelektuální základ.

Jeden ze způsobů, jak si ověřit pravdivost Bible, je podívat se na její proroctví a zkontrolovat jejich naplnění v historii. Bůh tvrdí, že skrze biblická proroctví předpovídá budoucnost (viz Izajáš 46,9.10). Pokud se seznámíte s tím, co je psáno o starověkém Babylonu v biblické knize Daniel, a pak se podíváte do historie, můžete nalézt odpověď na otázku týkající se pravdivosti Bible.

O babylonském králi Nebúkadnesarovi se píše nejen v Bibli (v knize Daniel), ale také v dalších historických záznamech. Tento král měl jednou v noci velmi znepokojující sen. Po probuzení si však na něj nedokázal vzpomenout. Myšlenka na sen mu však nedopřávala klidu. A tak si svolal své dvorní mudrce a přikázal jim, aby mu řekli, co se mu zdálo. Měli mu připomenout sen i podat jeho výklad. Mudrci byli bezradní.

Namítali: „Není na zemi člověka, který by dovedl sdělit to, co král rozkázal“ (Daniel 2,10.11). „Král se proto rozhněval, velice se rozzlobil a rozkázal všechny babylonské mudrce zahubit“ (verš 12). A v tomto okamžiku přichází na scénu Daniel, hebrejský autor této knihy. Jako mladík byl zajat v Jeruzalémě a deportován do Babylona. Tam byl vzděláván, aby mohl stát před králem a být v jeho službách. Daniel věřil v Boha. Když Arjók, velitel královy tělesné stráže, řekl Danielovi o králově rozkazu, Daniel šel za králem a vyžádal si určitý čas, aby mu mohl sen i jeho výklad sdělit. Poté, co s tím král souhlasil, šel domů a v modlitbě prosil Boha o pomoc. Bůh odpověděl na jeho modlitby a „to tajemství bylo Danielovi zjeveno v nočním vidění“ (verš 19).

Velká socha a historie

Druhý den ráno šel Daniel ke králi a sdělil mu jeho sen. Král viděl velkou sochu složenou z pěti různých částí: hlava byla ze zlata, hruď a paže ze stříbra, břicho a stehna z bronzu, nohy ze železa a chodidla částečně ze železa a částečně z hlíny. Pak do nohou té sochy udeřil veliký kámen a rozbil ji na kousky a ty byly jako plevy, které odnesl vítr (verše 31–35). Daniel pak králi vyložil význam jeho snu.

Zlatá hlava představuje Babylon. Ostatní kovy reprezentovaly dominantní království, která povstanou po Babylonu: stříbro Medo-Persii, bronz Řecko, nohy ze železa Řím. Nohy a prsty ze směsi železa a hlíny představují rozdělenou moc Říma. Ta bude částečně slabá a částečně silná a bude trvat až do konce dějin Země. Stejně jako se železo nemísí s hlínou, tyto národy nevydrží pohromadě jako jednotné království. Velký kámen, který rozbil sochu, pak představoval Boží království: „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky… Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky“ (verše 38–44).

Daniel 2_Statue_Czech

Každé z těchto království se dostalo k moci v pořadí, jak bylo předpovězeno. Babylon byl u moci v letech 605 až 539 př. n. l.; Médové a Peršané v období 539 až 331 př. n. l., Řecko v době 331 až 168 př. n. l. a Řím v letech 168 př. n. l. až 476 n. l. Nakonec došlo k rozdělení Římské říše, jež se stalo základem moderních národů Evropy, které ovšem stále zůstávají navzájem oddělené. Bible má pravdu ve všech pěti předpovězených bodech.

 

Více konkrétních důkazů

Skeptici se domnívají, že Danielovy předpovědi jsou podvod a že jeho kniha byla napsána v mnohem pozdější době. I kdyby byla jejich datace pozdějšího data, rozhodně byla zapsána stovky let před rozdělením Říma na národy moderní Evropy, jak dokazují svitky od Mrtvého moře obsahující osm rukopisů od Daniela (nejstarší pocházejí přibližně z roku 125 př. n. l.).

Toto proroctví je jen jedním ze stovek dalších, které svědčí o nadpřirozeném původu Bible. Jiné proroctví v knize Daniel předpovídá stovky let dopředu přesnou dobu Kristova křtu a smrti (9. kap.). Po prozkoumání všech důkazů plynoucích z biblických proroctví můžeme konstatovat, že Bible je naprosto důvěryhodná.

Pouze víra v tyto správné informace však nikoho nezachrání. Bible sama říká, že „i démoni věří“ (Jakub 2,19), a přesto dojdou zatracení. Pro věčnost je nejdůležitější nejenom Bibli věřit, ale umožnit jejímu poselství, aby nás změnilo. Pravým původcem Bible je Bůh, a pokud mu to dovolíme, promění naše životy, dá jim smysl a naději.

inteligent faith_Czech